TOM 1018 Magneti

Náš výlet začal v pátek 29.8. na dolním vlakovém nádraží v Šenově. Nikdo netušil proč, ale když přijel historický vláček – Šenovský motoráček, bylo to všem jasné.

 Nastoupili jsme a vydali se vstříc dobrodružství. Aby puberty věděly co je čeká, dostaly za úkol vyluštit vzkaz, který obsahoval 26 papírků a 72 čísel. Finta byla v rozdílné délce papírků... Po hodině a půl jsme dorazili do Mimoně, kde jsme nastoupili do autobusu a pokračovali do Hradčan. Zde konečně puberty vyluštily  zprávu a my mohli vyrazit na Ralsko. Všichni „nadšeně“ vykřikli: „Na ten kopec mám jako vylézt?“

  Cesta pokračovala přes hradčanské letiště, které přímo vybízelo ke svačině. Dál přes les, pole, statek, až jsme došli k hřebčínu. Odtud následovala neznačená zkratka... S heslem: „Je to sice dál, ale za to horší cesta“, jsme po „hodinách“ šlapání křížem krážem houštím, přes kameny a kořeny narazili na červenou turistickou značku, kde nás čekal šílený kopec. Puberty se rozhodly stávkovat a svačit každý metr, ale nakonec na vrchol také dorazily.

  Původní plán byl spát na Ralsku, ale byla tam spousta létajících mravenců a nebylo kde rozložit stany. Tak jsme všem radostně ohlásili, že jdeme zpátky dolů, hledat místo na přespání. Určitě si dokážete představit, jaká odpověď následovala... Stany jsme nakonec postavili na kraji lesa, schování před zvědavými pohledy z nedaleké vesnice.

  Děti došly k blízkému stavení pro vodu, ze které si pak každý uvařil večeři. Někdo polévku, někdo těstoviny a někdo nevařil, protože mu ještě zbýval řízek... Prostě idylka. Jelikož byli všichni vyčerpaní a unavení, zalezli jsme už kolem půl deváté do stanu. Noc byla deštivá, ale všichni jsme byli v suchu. Tedy až na dva šťastlivce, kteří strávili noc venku. Byli vlastně tři, ale jen jednomu nepromokla celta :D

  Ráno jsme vstávali brzo, abychom si stihli uvařit čaj a sbalit stany. Pak jsme se vydali do Stráže pod Ralskem. A pak to přišlo. Řekli jsme pubertám, ať se převlíknou do plavek a zabalí si s sebou jen věci na převlečení. Za chvíli nám přivezli lodě a my jsme se vydali na spanilou jízdu po Ploučnici.

 Sice na začátku bylo méně vody a drhnuli jsme každý kámen, alespoň však rychlost nebyla závratná a i ti neostřílení říční vlci se stihli naučit řídit loď. V první části nás čekala Průrva Ploučnice – tedy proplutí vytesanou jeskyní a malý schůdek na konci. V Mimoňi jsme se vylodili a v kotlíku si uvařili oběd. Avšak blížící se bouřka nás vyhnala brzy zase do lodí. Zdárně jsme jí ujeli. V tu chvíli se před námi již otvírala část plná meandrů, slepých ramen a zrádných kmenů těsně pod hladinou. Trošku škoda, že se nikdo necvakl. Po sedmi hodinách jízdy jsme dorazili na Boreček. Vrátili jsme lodě, doběhli do Mimoně na autobus a hurá domů.

  Sice jsme byli všichni řádně unavení, ale zase jsme zkusili něco nového. A myslím, že Honza, Anička, Anče, Eliška i Prskajda se s výletem popasovali velmi statečně, ač nevěděli do čeho jdou – byl to přeci Tajný výlet!

Denisa

Fotky z Tajného výletu si můžete prohlédnout tady.